V reálném životě, díky rychlosti světla, vyvíjíme světlo pro přenos informací.
Stejně jako obvykle používáme ke komunikaci hlas, pokud chce člověk mluvit, potřebuje podporu tkáně hlasových orgánů.Například naše hrdlo je jedním z nejdůležitějších hlasových orgánů a samozřejmě nejdůležitější je tkáň hlasivky uvnitř hrdla.
Podobně, pokud chceme použít světlo, aby nám pomohlo mluvit, potřebujeme také světelný orgán.Světelný modul je jako hrdlo a svítící zařízení lze přirovnat k tkáni hlasivek, nazývané tosa.
Komunikace je samozřejmě interaktivní proces, takže kromě mluvení nestačí, ale je také nutné umět naslouchat.V lidském těle máme uši, které nám pomáhají naslouchat.Podobně v optické komunikaci máme moduly, které přijímají světlo.Zařízení, která mohou přijímat světlo, odpovídají tympanonu uvnitř ucha, kterému říkáme rosa.Zařízení, které umí mluvit i poslouchat, se nazývá bosa.
V reálném životě je však to, jaké zvuky můžeme my jednotlivci vydávat, v zásadě určeno po narození nebo po období změny zvuku.Obecně platí, že A nemůže vydávat zvuk B a B není příliš schopné vydávat zvuk A. Totéž platí pro optické moduly.Pro jeden režim nemůže modul A vysílat vlnovou délku modulu B. Totéž platí pro příjem.U jednoho režimu optický modul nedokáže rozlišit.Musíte mu sdělit, kdo mluví (pomocí modulu odpovídajícího vlnové délce světla), než může informaci přijmout.
„Takový hloupý modul nemůže splnit praktické potřeby, takže to můžeme kompenzovat použitím optického modulu, který lze snadno zasunout a odpojit.V tomto okamžiku je optický modul ekvivalentní zvukovému transformátoru a můžete vytvořit jakýkoli zvuk (které vlnové délky), který chcete, aby vydával.”.